corner_01
corner_02
 
logo
czech
...
mapy.cz
cernosice.org internet
logo_zav
 
netmilk.net
odkazy
TV
e-shop
historicky sber
gastro
vedeni mesta
web info
E mail
home
cernosice_ban_home
prehled
fotogalerie
media
report
ankety
mapy a okoli
berounka
redakce
otazky a odpovedi
forum
Petr Kubín
Petr Králík
Jana Srbová
Petr Kadlec
Support Of Art
Město Černošice
Černošice o sobě
Berownka Crew
Caplan
Wetdog
Timudej
Alotrium
Reginlief
Nevers
SK Černošice
Sokol Černošice
Farnost
Chorus Angelus
Mandelbrotovy kostičky
Mokropeské zelí
Kancius Minor
Prochaine bloguje
redbrick house
Links cernosice.org
Links
.
Reklama

reklama

.

Pravěká řeka Berounka

Když se podíváme na svah, který mezi Kazínem a Zbraslaví stoupá na hřeben Brd, jsou v terénu patrné stupně – jakoby z údolí Berounky k Cukráku vedlo nějaké obří schodiště. Jsou to tzv. říční terasy – pozůstatky dávných říčních koryt.cernosice_jez_anim

Možná by obyvatele Vráže nenapadlo, že jeho dům patrně stojí uprostřed širokého řečiště, v němž proudila voda pravěké Berounky. Místo, kde
se dnes nacházejí Dolní Černošice, bylo v té době asi 80 m pod povrchem.
Řeka se musela do současné pozice postupně zahloubit a při tom odnést obrovské množství horninového materiálu. Celý proces vytváření údolí trval vzhledem k lidskému životu nepředstavitelně dlouho – asi milion let, avšak z hlediska geologického času, jehož mezníkem je zrození planety Země, je vytvoření údolí Berounky ( ale i ostatních českých řek ) pouhým okamžikem. Pro pochopení vývoje údolí Berounky během tohoto krátkého a nejmladšího období historie Země – čtvrtohor – je nezbytné studium říčních uloženin tvořících terasové stupně na svazích údolí. Jejich prostorové rozložení na nejdolnějším toku
je znázorněno na obr.1.

cernosice_pravek_obr_01
Obr. 1: Pozice terasových akumulací v oblasti mezi Černošicemi a Zbraslaví. Povrch terasy se v terénu nemusí morfologicky projevit. Stratigrafie jednotlivých akumulací viz obrázek 2. ( Upraveno podle B. Balatky a J. Loučkové ).

Říční terasy
Zbytky říčních uloženin v různých výškách na svahu údolí, které často tvoří terénní stupně, nazýváme říční terasové akumulace. Těleso terasy tvoří horninové úlomky uložené proudící vodou v říčním korytě. Takové uloženiny poznáme podle typických znaků, které jsou výsledkem fyzikálních hydrodynamických zákonitostí. Charakteristické pro takové uloženiny je zaoblení valounů, z nichž ty ploché jsou na sebe doškovitě poskládány. Zkuste si po povodni odkopat odkryv v některém písečném tělese na břehu řeky nebo v korytě
a uvidíte patrně některý druh šikmého zvrstvení. V terasových uloženinách se nenacházejí znaky typické
pro meandrující řeku: chybí jemné prachovité a jílovité uloženiny, které sedimentují v nivě mimo říční koryto. Terasové akumulace jsou ale typickými uloženinami divočících řek.

.
Divočící řeky
Divočící řeky se vyznačují velkým objemem transportovaného a ukládaného materiálu. Dnes je můžeme vidět v podhorských oblastech, kde je větší spád toků, méně vegetace a dostatek materiálu k erozi a transportu během sezónních záplav. Řečiště ( koryto ) je rozprostřeno přes celou šíři údolí a tok se tu větví
do mnoha dílčích nestálých kanálů, oddělených  tělesy uloženin, které se tvoří během povodní.
A právě v takovém říčním prostředí docházelo v minulosti k akumulaci terasových uloženin, z jejichž původního rozšíření dnes zůstaly jen erozní zbytky.
.
cernosice_reka_noc

.
Proč jsou ale říční uloženiny ve značných výškách nad řekou
ve svahu údolí?
Během vývoje údolí se řeka zařezávala do svého podloží, přičemž tato její erozivní činnost byla několikrát přerušena obdobím usazování transportovaných úlomků, které vytvořily terasovou akumulaci o určité mocnosti ( tloušťce ). Terasové stupně jsou tedy výsledkem erozních a akumulačních cyklů, přičemž eroze musí být celkově převládající, aby mohlo dojít k vytvoření údolí.

.
Činnost toku závisí na rozložení jeho energie (síly). Energie toku, která je dána jeho spádem, se spotřebovává na erozi a přemísťování ( transport ) erodovaného materiálu. Spád toku je ovlivňován vertikálními pohyby pevniny
( to jest tektonicky ) a změnami výšky mořské hladiny, což ovšem hraje roli pouze v pobřežních oblastech. Pokud je k dispozici dostatek horninových úlomků, energie toku se spotřebovává na jejich transport.
Když dojde k poklesu energie toku ( např. rozšířením údolí, poklesem spádu apod. ), transportovaný materiál se uloží a dochází k jeho akumulaci, říční údolí se zanáší. Pokud je materiálu
k transportu nedostatek, energie toku se spotřebovává na boční a hloubkovou erozi nezpevněných uloženin, případně i skalního podloží, přičemž úlomky hornin unášené proudem působí jako brusivo.
To, kolik horninového materiálu se dostane do vodního toku, závisí na klimatických podmínkách a členitosti reliéfu. Pro kontinentální, od moře vzdálené oblasti jsou tedy dva hlavní faktory ovlivňující energetické poměry toku ( tedy jeho erozní a akumulační činnost ): klima a tektonika.

.
Klima
Klima je během čtvrtohor velmi proměnlivé. Jak víme, dochází v tomto období ke střídání dob ledových
( glaciálů ) a teplejších meziledových ( interglaciálů ). Od klimatu se odvíjí množství srážek, jejich skupenství (pevné, kapalné), hustota a skladba vegetačního pokryvu, ... atd. V době ledové je povrch země zmrzlý, srážky jsou vesměs pevné, vegetace sporá nebo žádná, řeky jsou málo vodné, jejich průtok se zvětšuje pouze
při sezónním tání. Z hlediska energie říčních toků můžeme dobu ledovou považovat za klidné období.
V meziledové době je dostatek kapalných srážek, ale na druhou stranu je vyvinuta hustá vegetace, která společně s regulační schopností lužních lesů vyrovnává odtok vody a omezuje erozi(myšleno pro mírný klimatický pás). Tedy i dobu meziledovou můžeme považovat za období erozně-akumulační stability. K narušení energetické stability toku dochází v přechodných obdobích mezi dobou ledovou - meziledovou
a opačně. S  největší pravděpodobností právě v těchto obdobích dochází k erozním a akumulačním událostem. Skutečnost je však, jak už to v přírodě bývá, komplikovaná a uvedené schéma je pouze orientační. Jistá je však vazba terasových akumulací na ledové doby, a proto je k nim stratigrafie teras vztahována ( patrné z obrázku 2 ).

cernosice_pravek_obr_02
Obr. 2: Stratigrafické schéma, zobrazující příslušnost terasových akumulací ke klimatickým výkyvům
ve čtvrtohorách. Hodnoty absolutního stáří jsou orientační, tučné údaje mají mezinárodní platnost.
! označuje komplex teplých a studených výkyvů ( sestaveno podle různých autorů ).

Tektonické pohyby
Tektonické pohyby způsobují zdvihání či poklesávání a naklánění území.
Zjednodušeně řečeno, pokud se území zdvihá, řeka má tendenci se zahlubovat. V poklesávajících oblastech zase dochází k akumulaci uloženin. Pokud se území pod řekou různým způsobem naklání, řeka se stěhuje ve směru většího spádu; může tedy úplně změnit směr toku. Patří se dodat, že české území bylo od konce třetihor postiženo nakláněním a celkovým výzdvihem, jak dokazuje úplné přetvoření třetihorní říční sítě
a hluboká údolí čtvrtohorních toků.
Z principu vývoje terasových akumulací vyplývá, že akumulace položené nejvýše nad údolím jsou nejstarší
a směrem do údolí „mládnou“.
.
Terasy Berounky
cernosice_ledZe čtvrtohorního vývoje Berounky se na svazích údolí mezi Plzní a soutokem s Vltavou zachovalo 13 terasových stupňů plus údolní akumulace. V zájmové oblasti však nejsou zachovány všechny stupně ( srovnej obr. 1 a 2 ).
Při studiu teras se zabýváme vzájemnými vztahy bází
a povrchů reliktů terasových akumulací po celé délce toku, jejich plošným rozsahem a charakteristickými znaky uloženin.
.
Dobrým vodítkem při stratigrafickém členění teras jsou uloženiny pokrývající terasy ( spraše, svahoviny ) obsahující staré pohřbené půdy. Problematické bývá určení jejich absolutního stáří. Stručná charakteristika teras Berounky vypadá takto: povrchy i báze teras se mírně uklánějí do údolí; jejich podélný průběh je v celé délce toku vcelku plynulý, což ukazuje na malý vliv dílčích tektonických pohybů. Výškový rozdíl mezi stupni se směrem proti toku snižuje
( tzv. sbíhání teras ). Mocnost terasových akumulací, dnes již redukována erozí a těžbou, je 3 – 25 m. Akumulace jsou tvořeny písčitými štěrky a písky různé zrnitosti, přičemž materiál starších ( výše položených ) teras je jemnozrnnější a lépe vytříděný.
.
Vývoj Berounky 
V třetihorách byla říční síť zásadně odlišná od dnešní podoby. Zbytek říčních uloženin z této doby ( miocénu ) je v zájmovém prostoru zachován v činné těžebně na Sulavě ( srovnej s obr. 1 a 2 ). Předpoklad V. Dědiny,
že Berounka byla ve svrchním miocénu hlavní řekou Čech, se neprokázal.
Současná říční sít se začala vytvářet koncem třetihor. Následkem tektonických pohybů souvisejících s vrásněním Alp, došlo k vyzdvižení Krušných hor ( oligocén/miocén ) a Šumavy ( miocén-pliocén ). V reakci na tyto události se začala měnit říční síť a od konce pliocénu je již téměř shodná s dnešní ( kromě hloubkového zářezu ).
Dobrým příkladem tektonicky podmíněné změny říčního toku je Vltava, která do spodního pliocénu odtékala k jihu a byla přítokem Dunaje, změnila svůj horní tok do dnešního směru a koncem pliocénu už je hlavní řekou Čech. Také Labe, které odtékalo k jihovýchodu na Moravu postupně změnilo svůj tok do dnešního směru v době od konce miocénu a v pliocénu.
.
cernosice_zidleBerounka tekla v současném směru částečně již v miocénu, ale dnešní průběh toku lze sledovat až od pliocénu. V počátečním stádiu bylo údolí založeno jako plochá tektonická sníženina ( prohyb ).
Počátkem čtvrtohor řeka protékala převážně v přímočarém
1 – 2 km širokém mělkém údolí. Zahlubování toku v období akumulace 1. až 3. terasového stupně bylo pozvolné,
ale již v době akumulace terasy č. 2 se začínají vytvářet zákruty díky přítomnosti různě odolných podložních hornin ( výběrová eroze ). Rychlé zahlubování toku do horninového podloží nastalo od akumulace 4. terasy – výškové rozdíly mezi následujícími ( nižšími ) terasovými stupni vzrostly. Zrychlené zahlubování toku se projevuje také na Vltavě a Labi a souvisí patrně s rychlejším výzdvihem území.
Při zahlubování docházelo k zužování údolí jehož směr se řídil strukturní stavbou a odolností podloží
( vrstevnatost, zlomy, výběrová eroze ). Vytvářejí se údolní meandry ( např. Dolní Mokropsy ). K poslednímu zahloubení toku a akumulaci uloženin došlo v reakci na poslední dobu ledovou – wiselský ( würmský ) glaciál. Tato údolní akumulace ( tzv. údolní terasa, 7c ) je mocná 3 -10 m a je překryta nivními sedimenty současné řeky mocnými asi 3 m.
Terasové stupně na nejdolnějším toku Berounky pod Dolními Mokropsy dokazují zahloubení Berounky během čtvrtohor přibližně o 100 m.
Profil údolím v oblasti Dolních Mokropes je na obrázku 3.

cernosice_pravek_obr_03
Obr. 3: Příčný řez údolím Berounky v linii A – B vyznačené na obr. 1.
( Upraveno podle B. Balatky a J. Loučkové ).

.

Mladá řeka Berounka

Povodeň v září 2002 napáchala velké materiální škody a mnoha lidem zkomplikovala život. Na druhou stranu se zvýšil zájem o problematiku vlivu dynamické činnosti říčních toků na infrastrukturu v záplavové oblasti. Přírodovědné a technické výzkumy v této oblasti mají přímé uplatnění při plánování územního rozvoje měst. Za tímto účelem vznikl projekt podpořený Grantovou agenturou Univerzity Karlovy s názvem: Studium sedimentů a povodňové aktivity Berounky v oblasti mezi Černošicemi a Lahovicemi (č. 371/2004). Hlavním výstupem tohoto projektu je diplomová práce s názvem: Rekonstrukce vývoje holocénní nivy řeky Berounky mezi Černošicemi a Lahovicemi. Kromě hlavního tématu se diplomová práce zabývá vymezením oblastí zvýšeného ohrožení říční činností – tzv. georiziky.
V tomto článku bych chtěl čtenáře seznámit s hlavními závěry o vývoji Berounky mezi Kazínem a soutokem s Vltavou v době  poledové – v holocénu.

.
cernosice_povoden
.
Čtení řeky
Řeka je velmi dynamické prostředí; stále se mění, přičemž po sobě zanechává stopy v podobě charakteristických uloženin ( sedimentů ), tvořících trojrozměrná sedimentární tělesa. Snadno si představíme těleso sedimentů říčního koryta: protáhlý, více či méně zakřivený útvar o určité šířce a mocnosti ( tloušťce ), tvořený štěrkem a pískem. V zákrutě koryta dochází při dostatečné energii toku k vymílání nárazového břehu a na opačné straně naopak narůstá jesepní val. Během povodní může hlavní proud opustit koryto a/nebo se v záplavové oblasti vytvoří více proudů a pak se vytvářejí vějířovitá tělesa, podvodní duny apod. Při velké síle proudu nedojde k sedimentaci, ale naopak k erozi a může se vytvořit i počáteční stádium nového koryta; staré koryto je pak postupně opuštěno a zaneseno ( mluvíme pak o slepém ramenu, opuštěném korytě, zaneseném = pohřbeném korytě = paleokorytě ). Na většině záplavového území je energie vodního média nízká, a tak zde dochází k sedimentaci prachovitých a jílovitých částeček ze suspenze. Výše popsané prostředí je typické pro meandrující řeku. Sedimentární tělesa vzniklá činností dané řeky dohromady tvoří říční nivu. Prostorové uspořádání sedimentárních těles v nivě se také nazývá architektura nivy. Rozpoznání architektury nivy je klíčové pro rekonstrukci vývoje řeky ve studovaném území.
.
cernosice_kanoeDíky zúžení v prostoru mezi Kazínem a Dolními Mokropsy lze vývoj holocénní nivy Berounky od tohoto zúžení k soutoku s Vltavou do jisté míry pokládat za samostatný; vliv povodní způsobených Vltavou je samozřejmě uvažován. Na ploše asi 10 km2 bylo tedy možné provést komplexní studium architektury nivy a jejího vývoje.
.

Ke „čtení řeky“ – tedy k rozpoznání a lokalizaci sedimentárních těles – byla použita celá škála metod. V první řadě bylo potřeba zjistit plošné rozšíření sedimentárních útvarů.
Studium leteckých snímků z různých období poskytlo základní představu o rozložení hledaných těles, zejména paleokoryt. Pomocí geofyzikálních metod, vrtného průzkumu, studiem historických map a geomorfologie povrchu nivy
se údaje o poloze sedimentárních těles zpřesňovaly a zjišťovala se mocnost holocenní nivy
( průměrně 3 m ), v jejímž podloží
se nalézají převážně hrubozrnné říční štěrky tzv. „údolní terasy“ vázané na poslední dobu ledovou.  
V zájmovém prostoru se podařilo lokalizovat několik paleokoryt a těleso vějířovitého tvaru mezi Kazínem
a Dolními Černošicemi ( místní název „Na kamení“ ), který v tomto prostoru patrně hrál významnou roli při překládání říčních koryt ( obr. 4 ).

cernosice_mlada_obr_01
Obr. 4 : Mapka starých koryt Berounky v oblasti mezi Černošicemi a Lahovicemi. Během prehistorického vývoje, který není časově určen, došlo k přesunutí toku od Lipenců k Černošicím a posléze k Radotínu. Během 19. stol. se přemístil soutok Berounky a Vltavy od Zbraslavi k Lahovicím.

U paleokoryt ani u koryta současného nebylo zjištěno výraznější formování jesepních valů (které jsou produktem procesu meandrování). Berounku ve studované oblasti tedy nelze považovat za ryze meandrující řeku, ale spíše za řeku s přímým korytem, ve kterém se ještě navíc výrazně projevují „divočící“ prvky; stačí se na řeku podívat po povodni, ještě než je koryto znovu upraveno, vybagrováno. Aby bylo možné provést rekonstrukci vývoje Berounky je potřeba doplnit architekturu nivy časovými údaji. Datování metodou rozpadu radioaktivního uhlíku (14C) se nedalo provést díky nedostatku organického materiálu v paleokorytech. Proto je časoprostorová rekonstrukce vývoje studovaného úseku Berounky značně omezena a vychází ze vzájemné polohy paleokoryt a analýzy historických podkladů.
.
Vývoj mladé Berounky
Souslednost vývoje paleokoryt do určité míry vyplývá z jejich vzájemné pozice ( obr. 4 ) a historické údaje umožnily absolutní časové zařazení jen nejmladších vývojových stádií řeky ve studovaném prostoru. Vývoj koryt Berounky, který probíhal v blíže neurčeném období holocénu, je označován jako prehistorický. Při popisu vývoje budeme postupovat ve směru času: od vývoje prehistorického přes historický po současnost.
Představu o rychlosti ukládání sedimentu v oblasti Dolních Mokropes se podařilo získat díky archeologickému nálezu zbytků pece knovízké kultury, která byla překryta 80 cm mocnou vrstvou povodňových sedimentů . Se znalostí stáří artefaktu ( asi 3000 let před současností ) není složité spočítat průměrnou sedimentační rychlost asi 2,7 cm za 100 let.
.
cernosice_prevozZásadní událostí vývoje koryta Berounky ve studovaném prostoru bylo jeho přeložení od Lipenců k Černošicím.
O „lipeneckém“ korytě se historické prameny zmiňují jako
o nejstarším, ale toto tvrzení není nijak podloženo. Podle vzájemné pozice nalezených paleokoryt ( obr. 4 ) je ale pravděpodobné, že lipenecké koryto bylo opuštěno nejdříve. Klíčovou roli při přeložení hlavního toku k Černošicím hrál zvýšený přínos horninového materiálu, který řeka ukládala v místech, kde se rozšiřuje záplavové území mezi osadou Kazín a Černošicemi. V tomto prostoru s výstižným místním názvem „Na kamení“ se vytvořilo deltě podobné vějířovité sedimentární těleso, které je dnes v terénu patrné jako mírná vyvýšenina ( zajímavé je, že toto sedimentární těleso, které vznikalo během povodní pod hladinou proudící vody, nebylo při povodni v září 2002 úplně zatopené a vršek vyčníval nad hladinu. To dokazuje intenzivnější povodně v době ukládání tělesa ).
.
Lipenecké koryto, svého času snad hlavní řečiště, se postupně zanášelo usazeninami a tok byl přeložen severním směrem k Černošicím. K tomuto postupnému přeložení došlo nejpozději v 11. až 12. stol., ale dolní časová hranice je prozatím neznámá. Datování organické hmoty z lipeneckého koryta metodou radioaktivního uhlíku ( 14C ) poskytlo stáří s vysokým rozptylem ( obr. 4 ). Z takového jediného a nepřesného údaje nelze vyvozovat závěry o stáří zmíněného koryta. Zvýšený obsah materiálu unášeného a ukládaného řekou patrně souvisí s klimatickými výkyvy na počátku tzv. malé doby ledové ( asi 12. až 19. stol )
a s odlesňováním v povodí Berounky za účelem pastevectví a zemědělství nejpozději od 12. stol.
.
Od Černošic směřoval tok do oblasti „Buda“ (dnešní Lipenecká velkotržnice), kde se napojoval do opuštěného lipeneckého koryta (dnes přírodní památka „Krňák“). Postupně docházelo k překládání koryta k severu k Radotínu, ale soutok Berounky s Vltavou zůstával u Zbraslavi. Z analýzy historických pramenů plyne, že roku 1115 již tekla Berounka kolem Radotína; od kdy tu protékala se však zjistit nepodařilo. Roku 1158 je zmiňován přívoz u Radotína, pravděpodobně v místech dnešní lávky, odkud vedla cesta směrem do Lipan a výše do Lipenců. Koryta mezi Lipenci a Radotínem již byla z větší části opuštěna a zanesena a nepředstavovala pro zmíněnou cestu výraznou překážku (nejsou záznamy o dalších mostech, brodech nebo přívozech v tomto úseku).
cernosice_jezTaké v Černošicích byla poloha koryta ve 12. stol. shodná s dnešní situací. Berounka již rozdělovala Dolní a Horní Černošice. Koryto, obtékající Dolní Černošice z jihovýchodu, vzniklo nejspíš následkem přehrazení toku černošickým
jezem a následnou změnou spádových poměrů v oblasti. Spád tohoto koryta je 2-krát větší než dílčí spád přehrazeného hlavního toku a proto se řeka během povodní dodnes odklání od „normálního“ směru do směru s větším spádem. Jez byl v Černošicích postaven kvůli náhonu mlýna „na Bluku“, který byl funkční snad již za vlády Karla IV; přímý záznam o mlýnu je až z r. 1523, o tvrzi „Bluk“ z r. 1404.
( Mlýn v Dolních Mokropsech je dokumentován v roce 1364
a v nedaleké Praze vznikaly jezy na Vltavě ve 12. stol ). Lze tedy usuzovat, že koryto u Dolních Černošic vzniklo ve 12. až 14. stol. a fungovalo určitou dobu jako občasný tok hlavně při povodních. Na použitých historických mapách od 18. stol. ( viz. níže ) jsou zde značena pouze slepá ramena. Není také vyloučeno, že toto koryto vzniklo ještě dříve, tj. po přeložení toku od Lipenců během prehistorického vývoje, a v souvislosti s pozdějším jezem bylo obnoveno (reokupováno); tato varianta je brána v úvahu na obrázku 4 .
.
Lze shrnout, že nejpozději ve 12. stol. ( ale nevíme od kdy přesně ) byla poloha hlavního koryta Berounky mezi Kazínem a Radotínem prakticky shodná s dnešní situací. Od Radotína směřoval tok ke Zbraslavi
za postupného překládání meandrů koryta směrem k Lahovicím, přičemž se neustále zvyšovalo jeho zakřivení a následkem toho se snižoval jeho spád. Tento vývoj opět nelze časově zařadit, protože
z nepřímých písemných záznamů není možné dedukovat přesnou polohu zákrutů koryta. Samozřejmé je
( z obrázku 4 to vyplývá), že  nejdříve muselo být koryto u Radotína a až poté se vyvíjely zákruty směrem
ke Zbraslavi.
-
Vůbec první přímý záznam o poloze koryta ve studované oblasti je Müllerova mapa Čech z roku 1720. Polohopisně není tato mapa dostatečně přesná pro datování určitého koryta, protože není jasné, ke kterému ze zjištěných paleokoryt přiřadit koryto v Müllerově mapě. Mnohem lepší je situace u mapy z I. vojenského mapování (1764-1768) a II. vojenského mapování (1850). / viz. stránka MAPY A OKOLÍ. Na základě těchto podkladů je provedena časoprostorová rekonstrukce vývoje koryt vyznačených čárkovaně na obrázku 4 . K jejich postupnému vzniku, existenci a zániku došlo během 18. až 20. stol. Hlavní příčinou překládání koryt byla odstředivá síla působící v zákrutech koryta během povodní.
.
cernosice_zbraslav_zamekSamotné přeložení toku od Zbraslavi k Lahovicím, tedy do dnešní pozice, je dobře doloženo v písemných pramenech
( viz. níže: "Užití historických dat při rekonstrukci avulze koryta Berounky mezi Zbraslaví a Lahovicemi" ). Z fyzikálního hlediska byla pozice zakřiveného koryta Berounky mezi Radotínem („Šárovo kolo“) a Zbraslaví nestabilní vůči Vltavě. Existující koryto mělo v tomto úseku poměrně malý spád
a byla tedy tendence vytvořit si nové přímější a kratší koryto s nutně vyšším spádem. Tato tendence se projevila již dříve vznikem pobočného ramene Berounky ústícího do Vltavy mezi Lahovicemi a Zbraslaví ( obr. 4 ), které je zachyceno již
na Müllerově mapě (1720). Událostí, která spustila postupné překládání koryta do dnešního směru, byla zimní povodeň roku 1797. Po uvolnění ledové zátarasy u Lahovic došlo k vyhloubení koryta skrz „lahovickou elevaci“. Lahovická elevace je souběžně s Vltavou protažená nakupenina sedimentu mírně vyvýšená oproti okolí, tvořící bariéru / hráz mezi Berounkou a Vltavou.
.
Již v 9. stol. je zde doložena rybářská osada patřící mezi nejstarší slovanské sídelní komory ve středním Povltaví. Spád nově vytvořeného iniciálního koryta byl a stále je o 125 % větší něž spád tehdy hlavního zakřiveného koryta. Tento rozdíl nebyl natolik velký, aby došlo k rychlému přečerpání toku do nového koryta. Celý proces úplného přeložení hlavního toku k Lahovicím a opuštění starého koryta trval 75 let. Hlavní úlohu při překládání koryta sehrály povodně, ale také člověk, jak je patrné z obrázku 5 .  Povodeň v roce 1829 způsobila přeložení hlavního toku do nového koryta. Kníže Bedřich Kraft Oettingen nechal po povodni koryto upravit, ale staré koryto bylo stále průtočné. Až při katastrofální povodni roku 1872 bylo staré koryto zaneseno a stalo se slepým ramenem zvaným „Krňák“ ( s taré koryto Berounky u Zbraslavi se objevuje i ve světovém románu Jaroslava Haška o dobrém vojákovi Švejkovi ).

cernosice_mlada_obr_02
Obr. 5 : Znázornění vývoje „lahovického“ koryta během 19. stol. v závislosti na povodních.

Obecně platí, že povodně jsou hlavním mechanismem, při kterém dochází k proměnám říčního prostření. Studium povodní tedy může kromě jiného také napomoci při rekonstrukci vývoje říční nivy. Z tohoto důvodu jsem se v rámci analýzy historických dat zabýval povodňovou aktivitou ve studované oblasti. Je důležité
si uvědomit, a našinci to jistě vědí, že povodeň v zájmovém prostoru nezpůsobuje pouze Berounka, ale čím blíže k soutoku, tím větší je vliv zpětných povodní způsobených Vltavou ( která z obou řek toto „přetlačování“ vyhraje závisí na jejich povodňovém průtoku ).
.
cernosice_zbraslav_povodenOd roku 1029 do r. 1872 se uskutečnilo 93 povodní ( tato hodnota závisí na způsobu zpracování často rozporuplných
a nejistých údajů ). Průměrná povodňová frekvence je 0,11 povodně za rok a pokud tuto hodnotu vyjádříme reálně,
vychází asi 1 povodeň za 9 let.
Zajímavé je sledovat rozložení povodní v čase na obrázku 6 nebo povodňovou aktivitu v různých stoletích na obrázku 7 . Pokud docházelo v historické době k výraznějším proměnám ve studované nivě, bylo to s velkou pravděpodobností v období s poměrně vyšší povodňovou frekvencí ( tedy tam, kde jsou
na obrázku 6  kosočtverce nahuštěny ). Tento předpoklad
se podařilo prokázat u přeložení toku od Zbraslavi k Lahovicím, kde k hlavním událostem ( změnám ) došlo v období s přibližně 3-krát vyšší povodňovou frekvencí oproti průměru v 19. stol. (srovnej s obrázkem 5 ).
.
Všímavý čtenář a znalec terénu by mohl namítat, že jsem zapomněl na jedno paleokoryto, jehož zatopený relikt se nachází jihozápadně od Radotína ( obr. 4 ). Nezapomněl. Geologickými metodami se nepodařilo zjistit pokračování tohoto paleokoryta směrem k Černošicím. Ze starých map vyplývá, že nejde o paleokoryto Berounky, ale o její „paleopřítok“ – pohřbené koryto, které ještě koncem 18. stol. odvodňovalo stráň „Staňkovka“ mezi Černošicemi a Radotínem. Na mapě II. vojenského mapování (1850) již tento přítok neexistuje.
Zjistit, kudy protékala Švarcava nebo Radotínský potok a kde se tyto přítoky vlévaly do jednotlivých starých koryt Berounky je prakticky nemožné. V souvislosti s přítoky se pro úplnost zmíním ještě o hlubokých strouhách ( ±5 m ), které se vyskytují zejména na svahu Brd nad Lipencemi. Podle výzkumů provedených v Německu docházelo ve střední Evropě k silné půdní erozi a vytváření erozních rýh v první polovině 14. a druhé polovině 18. stol. následkem extrémně silných dešťů působících na zemědělskou půdu ( srovnej s obrázky 6  a 7 ). Do tohoto období mohou spadat i projevy eroze na větších přítocích ( Švarcava, Radotínský potok ).

cernosice_mlada_obr_03
Obr. 6 : Znázornění historických povodní v oblasti soutoku Berounky a Vltavy v reálném čase od 11. stol. do roku 1872.
.
cernosice_mlada_graf
Obr. 7 : Graf znázorňující povodňovou aktivitu v jednotlivých stoletích. Povodňově nadprůměrné bylo 14., 16., 18. i 19. století, které však není kompletně zpracováno a tudíž ani zobrazeno. V uvedených stoletích lze předpokládat extrémně silné nebo dlouhotrvající srážky.

Literatura
V nedávné době se studiem teras Berounky podrobně zabývali geomorfologové Břetislav Balatka
a Jaroslava Loučková a své závěry publikovali jako souhrnný přehled v roce 1991 a podrobnější práce je z roku 1992. Hlavní závěry těchto prací jsem použil v textu. Ve zmíněných publikacích jsou uvedeny užitečné citace k problematice teras Berounky a vývoje říční sítě. Níže uvádím pouze nejdůležitější použité práce:
Balatka, B. – Loučková, J. (1991): Kvartérní terasy řeky Berounky. Sborník České geografické společnosti, 96, 3, 145-162.
Balatka, B. – Loučková, J. (1992): Terasový systém a vývoj údolí Berounky. Studia Geographica, 96, 1-53
Dědina, V. (1941): Problém třetihorní Mže-Berounky. Věstník Královské české společnosti nauk, tř. mat.-přírod., 12. Praha.
Tyráček, J. – Westaway, R. – Bridgland, D. (2004): River teraces of the Vltava and Labe (Elbe) system, Czech Republic, and their implications for the uplift history of the Bohemian Massif. Proceedings of the Geologists’ Association, 115, 101-124.
.
Autor:
Filip Stehlík - Rekonstrukce vývoje holocénní nivy řeky Berounky mezi Černošicemi a Lahovicemi. (Diplomová práce.)
MS: Univerzita Karlova v Praze, Přírodovědecká fakulta, Ústav geologie a paleontologie. Praha.
(fstehlik@centrum.cz)
.
Publikováno s laskavým svolením autora, za což mu srdečně děkujeme.
Děkujeme též panu Jiřímu Šebkovi za poskytnuté fotografie z povodně roku 2002.


cernosice_lavka
.
Užití historických dat při rekonstrukci avulze koryta Berounky
mezi Zbraslaví a Lahovicemi

V rámci diplomové práce ( Stehlík 2006 ) byla v nivě mezi Černošicemi a Lahovicemi na jz. okraji Prahy lokalizována paleokoryta Berounky za použití celé škály metod. K rekonstrukci vývoje koryta Berounky v čase nebylo možné využití datování metodou 14C. Patrně kvůli nevhodným oxidačně-redukčním podmínkám
se nezachoval materiál vhodný k datování. Absence údajů o absolutním stáří paleokoryt  si vynutila hledat alternativní zdroje těchto informací. Velmi výhodné k tomuto užití se zdají být historické prameny, které
se vztahují na řeku a lze z nich zjistit polohu koryta v určitém čase nebo období, anebo lze z historického popisu posoudit celkové chování řeky v určitém období.
Metoda historicko - geografické analýzy je zde použita pro vyřešení problematiky avulzní události
na soutoku Berounky a Vltavy. Avulze v tomto prostoru byly řešeny Rajchem a Stehlíkem ( 2005 )
a Stehlíkem ( 2006 ) z hlediska spádových poměrů aplikací poznatků Jonese a Schumma ( 1999 ).
Bylo zachyceno několik paleokoryt, která vznikla avulzemi generelně sv. směru. Tento text se zabývá zatím poslední avulzí koryta Berounky, při které byl soutok přeložen od Zbraslavského zámku na s. okraj Lahovic. Je zde řešena otázka, jak dlouho trval celý proces avulze od iniciálních stádií po úplné opuštění starého koryta a čím byl ovlivněn.

cernosice_berounka_obr_01
Obr.8Břežní linie Berounky a Vltavy v soutokové oblasti mezi Zbraslaví a Lahovicemi před avulzí, převzatá z I. vojenského mapování (1764 – 1768). 1.- původní soutok Berounky s Vltavou; 2.-, 4.- slepá ramena; 3.- vedlejší koryto Berounky; 5.- most v místech dnešního Lahovického mostu;  “1797” – pravděpodobná poloha iniciálního avulzního koryta.

Historická data
Než se začneme zabývat samotnou problematikou aplikace historických dat při řešení avulze mezi Zbraslaví a Lahovicemi, zmíníme se krátce o užití historické analýzy se zaměřením na vodní tok.
Účelem tohoto analytického postupu je na základě přímých či nepřímých historických záznamů a indicií vyšetřit polohu koryta, nebo chování toku v historické době ( tzn. Pro Evropu asi od 7. století – Malý encyklopedický slovník 1972 ). Mezi přímé záznamy řadíme ty, které se zmiňují přímo o řece ( poloha, chování, povodeň ). Většinou, hlavně s postupem do starších dob, se setkáváme se záznamy nepřímými, podle kterých můžeme na polohu či chování toku pouze usuzovat. Do této skupiny patří zejména informace
o vodohospodářských stavbách ( jezy, mlýny ), komunikacích ( průběh komunikací, mosty, brody, přívozy ), poznatky o osídlení studované oblasti, případně popis jiných historických událostí. Svůj význam
při rekonstrukci chování toku mají také archeologická data.
Takto zaměřenou analýzou historických pramenů lze získat mnoho důležitých informací, které je možno dobře využít při rekonstrukci vývoje toku v zájmové oblasti.

cernosice_lahovice_history
Antonín Ferdinand Wanner - Skupina hospodářských budov, rozkládájících se v obci Lahovice.
Pohled z pravého břehu přes Vltavu. Fotografie kolem roku 1910.
Přejdi na
http://vltava.logout.cz/

Historická analýza avulze „Zbraslav – Lahovice“
První časově určenou informaci o řece v zájmové oblasti získáme z popisu povodně z let 1796 a 1797, která byla způsobena nakupením ledových ker na soutoku Berounky a Vltavy: „16. ledna 1797 se ledy znovu prolomily a ucpaly řečiště. Berounka protrhla hráz u Lahovic a našla si nové přímější koryto v polích a lukách nazývaných Rasovna“ ( Novotný 1988, s. 69 ). Jinde tento autor uvádí: „Mimo toto hlavní ústí (míněn Krňák ) měla Berounka ještě pobočné ústí mezi Lahovicemi a Lahovičkami, tzv. Rasovnou“ ( Novotný 1988, s. 65 ).
V pamětní knize města Radotína je k přeložení koryta následující poznámka: „Jihovýchodní hranici
( Radotína ) tvoří řeka Berounka, která přivádí vodu ze západních Čech a u Lahovic se vlévá do Vltavy. Původně se vlévala do Vltavy u Zbraslavě, ale r. 1829 opustila staré řečiště a prorazila si nynější koryto. Jediným zbytkem je slepé rameno „Krňov“, zvané kdysi Rasovna.“
Názor, že Krňák a Rasovna jsou vlastně totožné místní názvy, zastává i Hansl ( 1899 ), což ale odporuje Novotnému ( 1988, s. 65, 69 – viz. výše ). Místní název Rasovna v dnešních ani použitých historických mapách nenajdete.

cernosice_zbraslav_zamek_history
Pohled od Karlova stánku na Zbraslavský zámek kolem roku 1860
Přejdi na: http://www.mc-zbraslav.cz/

Přeložení soutoku od Zbraslavi k Lahovicím potvrzuje také následující zmínka: „V prvních letech minulého století začala řeka sama převádět svůj hlavní tok a v r. 1829 svoje dřívější ústí úplně opustila“
( Novotný 1988, s. 65 ).
Podle Honla ( 1930 ) bylo nové koryto Berounky v roce 1830 upraveno a zpevněno. Pavlíček ( 2006a ) uvádí,
že po povodni r. 1829 nechal kníže Bedřich Kraft Oettingen za pomoci státu převést koryto Berounky
do dnešní podoby k Lahovicím. Jinde autor uvádí: „Při jarních táních se však řeka vracela zpět ještě v polovině minulého století“ ( Pavlíček 2006b ). Z výše uvedeného je zřejmé, že studovaná avulze byla do jisté míry ovlivněny člověkem.
.
Další informace o korytě Berounky můžeme čerpat také z popisu škod, které vznikly při katastrofální povodni r. 1872: „Berounka definitivně zanesla své staré řečiště pod zdmi Zbraslavského zámku, které již za minulé velké povodně částečně opustila ( je patrně míněna povodeň 1845 ) a po opadnutí vody se přidržela pouze nového ústí u Lahovic, blíž ku Praze. Slepé rameno zvané Krňák, zůstalo navršenou zeminou odděleno
od obou řek a proměnilo se v jakýsi protáhlý rybník, napájený Lipanským potokem“ ( citát neznámého reportéra převzat z Dvořáka 2002, s. 61 ).

cernosice_zbraslav_zamek_01
Zbraslavský zámek - pohled směrem na Lahovice - Modřany - počátek 20. století / archiv Vojtěch Pavelčík
.
cernosice_zbraslav_zamek_02
Zbraslavský zámek - pohled směrem přes "Krňák" - počátek 20. století / archiv Vojtěch Pavelčík

Také o Lahovicích se z historických zdrojů dozvíme, že byly založeny na písečné lavici uprostřed lužního lesa již v 9. století / přejdi na: http://www.prostor-ad.cz/ ( Boháč 1978, s. 60 ). Je tedy pravděpodobné, že onou písečnou lavicí byl Lahovický ostrov ( obr. 8, 9 ), který zanikl při regulaci v r. 1873.
Lahovice musely být vystavěny na místě relativně vyvýšeném nad běžně zaplavovanou nivou a elevace je zde patrná dodnes.
Pozici koryt před avulzí můžeme celkem přesně odečíst z mapy I. vojenského mapování ( list 124 ), které probíhalo v letech 1764 – 1768 ( http://oldmaps.geolab.cz/ únor 2006 ). Na obr. 8 je znázorněna břežní linie toku převzatá z uvedené mapy. Jsou zde patrná také slepá ramena 2, 4 /sedimenty ramene č. 2 byly autorem dokumentovány ve výkopu u silničního sjezdu na Zbraslav: 10 metrů široká poloha jemnozrnných písků bez znaků zvrstvení, povrch polohy v hl. 0,8 – 1 m, max. odkrytá mocnost 0,5 m.. Koryto č. 3 je vedlejším odtokem Berounky a je zachyceno již na Müllerově mapě Čech z roku 1720. Bodem č. 5 je značen most znázorněný v podkladové mapě, kterým musela být překonána výraznější terénní deprese v místě dnešního Lahovického mostu / přejdi na http://www.metrostav.cz/. udoucí iniciální avulzní koryto ( obr. 8, „1797“ ) je dále křižováno ještě dvěma cestami, na kterých mosty značeny nejsou.
Stav během avulze je znázorněn na mapě II. Vojenského mapování ( obr. 9 ). Je zde patrné, že staré koryto
je stále aktivní, ačkoli hlavní odtok je uskutečňován novým avulzním korytem.

cernosice_berounka_obr_02
Obr.9 – Břežní linie Berounky a Vltavy v soutokové oblasti mezi Zbraslaví a Lahovicemi během avulze, převzatá z II. Vojenského mapování /1850.

Povodně
V rámci řešení problematiky vývoje koryta Berounky mezi Černošicemi a Lahovicemi byly analyzovány povodně z období let 1000 – 1872. Údaje o povodních byly čerpány z několika sekundárních zdrojů,
tj. publikací, které uvádějí souhrn povodní uvedených v primárních zdrojích ( historické písemnosti apod., blíže např. Brázdil et al. 2005, Svoboda et al. 2003 ). Díky nehomogenitě údajů o povodních v sekundárních zdrojích nelze přijmout všech 239 analyzovaných povodní. Selekcí, jejímiž kritérii se zde nebudeme zabývat, bylo vybráno 93 povodní ve zmiňovaném období. Většinou jde o povodně zachycené v historické Praze, pouze 32 jich je uváděno také ( nebo pouze ) pro Berounku. Zřetel byl brán na povodně vzniklé zahrazením toku ledem ( údaje podle Koryty et al. 1995 ), protože proud vzniklý po protržení ledových bariér má vysokou energii a způsobuje často přesažení avulzního prahu a vytvoření nového koryta ( srov. Jones a Schumm 1999 ). Některé povodně nemusely být pro Berounku výrazné, studovaný prostor mohl být zaplaven zpětnou povodní od Vltavy proti proudu Berounky.
Na obr. 5 jsou znázorněny povodně z období, kdy došlo k avulzi koryta Berounky od Zbraslavi do Lahovic. Z obrázku vyplývá, že dvě významné události, které vedly k avulzi, se odehrály v období s poměrně vyšší povodňovou frekvencí. Průměrná povodňová frekvence mezi lety 1796 – 1872 je 0,22 (povodeň / rok),
ale v letech 1796 – 1799 je to 0,75 a v letech 1824 – 1830 je to 0,57.
.
Závěry
S pomocí analýzy historických dat zaměřených na řeku ve studovaném území se podařilo časově vymezit avulzi koryta Berounky mezi Zbraslaví a Lahovicemi. Podle dostupných údajů můžeme počátky postupného překládání koryta do přímějšího a strmějšího směru (srov. Rajchl – Stehlík 2005) klást do roku 1797,
kdy bylo při ledové povodni vytvořeno iniciální avulzní koryto ( obr.8 „1797“ ). Již dříve se projevila nestabilita vytvořením vedlejšího koryta, ústící v Lahovicích do Vltavy ( obr. 8, č.3 ).
Po povodni v roce 1829 se avulzní koryto stává hlavním, v roce 1830 bylo upraveno. Postupně opuštěné „zbraslavské“ koryto bylo aktivní pouze při větších povodních, kdy se zde ukládají hrubší sedimenty (písek a štěrk – dokumentováno sondou). V roce 1850 je "zbraslavské" koryto stále částečně průtočné, vedlejší koryto ústící v Lahovicích už  prakticky neexistuje ( obr. 9 ).
Při povodni roku 1872 dochází k přerušení průtoku mezi novým a starým korytem. Od té doby bylo vzniklé slepé rameno vyplňováno jemnými dispenzními povodňovými sedimenty, jejichž dnešní mocnost
je asi 1,3 m. Roku 1873 byla zregulována Vltava u Lahovic, přičemž zanikl Lahovický a Modřanský ostrov.

cernosice_radotin_most_obchvat
Vizualizace křižovatky Lahovice - součást budovaného silničního okruhu kolem Prahy.
Přejdi na
http://www.okruhprahy.cz/

Dnes se staré koryto projevuje znatelnou protáhlou depresí v zemědělsky kultivované nivě a průtočný je jen úsek u Zbraslavi v PP Krňák, napájený Lipeneckým potokem.
Kompletní přeložení koryta trvalo 75 let. Avulze koryta od Zbraslavi do Lahovic byla ovlivněna povodňovou frekvencí ( obr.5 ). K hlavním událostem avulzního vývoje docházelo v době se zvýšenou povodňovou frekvencí ( asi 3x vyšší než je průměr ve zvoleném období ).
Morfologická elevace v oblasti Lahovic mohla způsobit lokální snížení spádu v potenciálním avulzním směru mezi existujícím tokem Berounky a Vltavou a bránit tak spuštění avulze ( netektonická predispozice polohy soutoku Berounky a Vltavy u Zbraslavi není vyloučena, ale zatím ani dostatečně prokázána).
.
Literatura
Boháč Z. ( 1978 ): Dějiny osídlení středního Povltaví v době předhusitské. – Zeměd. Muzeum, Úst. Věd. inform. Praha
Brázdil R. – Dobrovský P. – Elleder L. – Kakos V. – Kotyza O. – Macková J. – Valášek H. ( 2005 ): Studium historických povodní v České republice jako příspěvek k historické hydrologii.
In: Hydrologické dni 2005, Bratislava 21. – 23. září 2005. ( Konferenční sborník .) – Bratislava.
Dvořák O. ( 2002 ): Nebeská stavidla se otevřela. – Knihkupectví U radnice – Beroun.
Hansl F. ( 1899 ): Smíchovsko a Zbraslavsko – Smíchov.
Honl J. ( 1930 ): Příspěvek k místopisu dolní Berounky – Vltavské proudy, 9, 2-3.
Jones L. S. – Schumm S. A. ( 1999 ): Cause of avulsion: an overwiev.
In: Smith N. D. – Rogers J. ( eds ): Fluvial Sedimentology VI. – Int. Assoc. Sediment. Spec. Pub., 28, 171 – 178.
Kotyza  O. – Cvrk F. - Pažourek V. ( 1995 ): Historické povodně na dolním Labi a Vltavě. – Okres. muz. Děčín.
Malý encyklopedický slovník ( 1972 ) – Academia Praha.
Müllerova mapa Čech – Historický ústav AV ČR
Novotný L. ( 1988 ): Dolní Mokropsy 1088 – 1988 – MěNV Černošice
Pamětní kniha města Radotína – MS MěÚ Praha – Radotín
Pavlíček J. ( 2006b ): http://zbraslav.info/ - únor 2006
Rajchl M. – Stehlík F. ( 2005 ): Rekonstrukce holocenních koryt Berounky v oblasti mezi Černošicemi a Lahovicemi – Zpr. Geol. Výzk. v roce 2004, 67 – 69.
Stehlík F. ( 2006 ): Rekonstrukce vývoje holocenní nivy řeky Berounky mezi Černošicemi a Lahovicemi.  – Dipl. Práce – MS Úst. geol. a paleont. Přírodověd. fak. UK v Praze.
Svoboda J. – Vašků Z. – Cílek V. ( 2003 ): velká kniha o klimatu zemí Koruny české – Regia. Praha
.
Autor:
Filip Stehlík - ( fstehlik@centrum.cz )
Zdroj:
Užití historických dat při rekonstrukci avulze koryta Berounky mezi Zbraslaví
a Lahovicemi.
Zprávy o geologických výzkumech v roce 2005, st. 85 - 87.
Česká geologická služba, 2006 (http://www.geology.cz/)

Publikováno s laskavým svolením autora, za což mu srdečně děkujeme.
Děkujeme též panu Vojtěchu Pavelčíkovi za poskytnuté historické fotografie.
.
Poděkování autora:
Za cenné informace o historických zdrojích týkajících se studované oblasti děkuji Mgr. P. Blaženínovi ( MěÚ Černošice ), pí. Křížové ( Černošice ) a Letopiseckému aktivu Radotín. Diplomová práce byla podpořena grantem GAUK č. 371/2004 s názvem „Studium sedimentů a povodňové aktivity Berounky v oblasti mezi Černošicemi a Lahovicemi“ a řešena v rámci úkolu České geologické služby č. 3230.
cernosice_berounka_vltava_soutok

Aktuální průtok a stav vody v Černošicích

BECE

All Rights Reserved © Kubín / Strejček - org & company
hit counter -
corner_04
corner_03